Klikaté cesty k bourání domu na Václavském náměstí

neděle 5. červen 2011 15:15

U nás jsme už zbourali všelico a zřejmě se chystáme bourat i nadále. Otázkou je, co a jak chceme vytvářet, stavět, zakládat pro budoucnost...


Reaguji na rozhodnutí ministra kultury, jímž se otevřela cesta k demolici domu č. 47 (č.p. 1601) na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Rád bych však mluvil v širších souvislostech, nejde mi o impulzivní, jednorozměrné brblání. K ministerskému verdiktu se vyjádřil například Václav Havel otevřeným dopisem. Klub za starou Prahu zveřejnil občanský protest a svolává demonstraci s cílem záchrany objektu. Naopak, ministr Jiří Besser své rozhodnutí obhajuje. Je škoda, že obhajoba je vedena převážně v poloze ekonomicko-privátního aspektu. Vzbuzuje to pocit bezmoci, protože zákon o ochraně kulturních památek vypadá, jakoby patřil do sféry zanedbatelných, nedůležitých norem, které nejsou vymahatelné a proto se jimi v konečném důsledku nikdo nemusí řídit. V jednom má však ministr kultury pravdu, skutečná zodpovědnost leží na bedrech pražského magistrátu, který údajně ponechával investora v "dobré víře", že bude moci svůj záměr naplnit.

 

Kvalitní nová výstavba je možná a mohla by být i žádoucí, za předpokladu nutného respektu k zákonu v jeho celku.
Nejsem odpůrcem nových staveb ani náhodou. Z dobré nové architektury se vždy těším, ať je to v Praze, Vídni, Berlíně, Rotterdamu, Paříži, či Tel Avivu... Mnohé jsem ve světě viděl a zajímám se vždy také o okolnosti, jak a co se staví, na jaké úrovni je kolem toho vedena veřejná diskuse a jak nové objekty fungují ve vztahu k danému místu a jeho duchu. Od roku 2000 se věnuji realizaci mezinárodních výtvarných akcí spojených s městským prostorem. Za tu dobu se uskutečnily 4 rozsáhlejší aktivity, ale jim bych se rád věnoval v některém příštím blogu.
Moderní obchodní budovy v centru někdy dodávají městům nový, příjemný rytmus (i když to neplatí absolutně). Třeba ve Vídni, dokonce i v těsné blízkosti dómu sv. Štěpána, najdeme příklady zajímavé nové architektury. V drtivé většině případů to ale není za cenu zbourání celých domů, věc se řeší kultivovaným architektonickým a designovým zásahem do parteru. Anebo se do stávající podoby domu prakticky nezasáhne, ale vznikne nová, mnhody velice přitažlivá strutura v jeho podzemní části. Významnější záměry se řeší mezinárodními soutěžemi. Otázkou je vždy, na jaké kulturní úrovni je společnost, jak si umí formulovat a prosadit vlastní priority a jak také umí držet na uzdě "přehnanou iniciativu" soukromých investorů a architektonických lobby.

Pokud se vrátím zpět k Praze, závažný je právě ten poslední aspekt - co naše zodpovědné orgány investorům dovolí, a naopak, jak investoři a stavitelé ctí daný kulturní a zákonný rámec. Protože už jenom samotný fakt nerespektování místního kulturního rámce (chcete-li genia loci) zakládá vážné riziko vzniku špatné, násilné a nepřiměřené architektury.
Nová výstavba (a cesty k ní) jednoduše musí respektovat jak "kulturní determinanty", tak i zákony v celé souvislosti. Včetně údajné "Popelky", neboli Zákona o státní památkové péči.

 

Zákon o státní památkové péči někomu evidentně "překáží"
Tlak potenciálních investorů a developerů na získání lukrativních parcel v Praze je enormní a hledání cest, jak se k nim dostat, je svým způsobem "srozumitelné". Zádrhel je v tom, že centrum Prahy je hustě zastavěno a je památkovou rezervací zapsanou v seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Podstatou hry je, jak to "zařídit", jak překonat památkovou ochranu a prosadit bourání za účelem nové stavební činnosti.
Pak je ale něco špatně. Musíme se buď domluvit na dodržování stávajících zákonů, anebo se pojďme bavit o jejich nové formulaci odpovídající novým potřebám. Ne však v područí dočasných, parciálních zájmů, ale kvůli možné a dosažitelné shodě ve smyslu dlouhodobých cílů.

 

Chybí cílená, veřejnými institucemi podporovaná diskuse o tom, jak má naše hlavní město vypadat do budoucna.
Stejně tak chybí promyšlený urbanistický plán, který by uměl sladit stavitelské požadavky s nezbytnou památkovou ochranou. Kde není dostatečné úsilí "dobrého hospodáře", zůstává prostor pro nekontrolovatelný vývoj. Nová stavební činnost se mnohdy prosazuje oklikami. Problematika jednotlivých domů (či spíše snaha zmocnit se pozemku pod nimi) se řeší separátně, za úporné snahy vyloučit diskusi vedenou v kontextu památkové rezervace. Dalo by se to nazvat "metodou lovecké smečky", která se snaží oddělit jednu slabší ovci od stáda a pak ji strhnout. To je také problém domu č. 47 na Václavském náměstí: Operuje se s tvrzeními, že "ta budova není zase až tak kvalitní, tak proč by se nemohla zbořit"... Jaksi téměř vždy to končí demolicí a vždy se najde celá hora výmluv, proč to nešlo udělat jinak (viz osud chráněné kulturní památky stadionu na Štvanici). Průlomem na Václaváku, který se chystá, by se mohl založit opravdu "skvělý" dvojnásobný precedent: Jedná se o pokus překonat ochranu daného prostoru hned ve dvou dimenzích, jak v památkové hodnotě, tak v dosud stále zachované výškové proporčnosti budov vůči danému prostoru.

Značná energie všech zúčastněných, tedy státní správy, magistrátu, památkové ochrany, majitelů nemovitostí, investorů a veřejnosti se vybíjí v hádkách o jeden objekt. Průvodním jevem je dělení na protikladné tábory a zcela zbytečné vzájemné napadání. Kdyby se diskuse vedla o tom, co chceme dělat s hlavním městem v jeho celkové vizi, možná by se časem ustálily srozumitelné principy a nebylo by nutné znovu a znovu se o nich dohadovat u každé jednotlivé akce.

 

Vývoj aktuální kauzy na Václavském náměstí

Záměr nově stavět na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice existuje už delší dobu. Zpočátku však narazil na jednoznačný odpor kompetentní odborné komise. Podle "Zápisu ze 73. jednání Sboru expertů", z 1. 3. 2007, (Magistrát hlavního města Prahy, odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu), byla předpokladem nové výstavby demolice dvou budov (dům č. 47 na Václavském náměstí a památkově chráněný objekt bývalé tiskárny, čp. 920/II v Opletalově ulici). Stanovisko Sboru expertů bylo jednoznačné: "Členové upozornili na význam místa (území Pražské památkové rezervace) a důležitost objektu čp.920/II zapsaného jako kulturní památka. Z tohoto pohledu je demolice nemožná, jelikož je v rozporu se zákonem o státní památkové péči" Jasná mluva kompetentní, věcně příslušné odborné komise, není liž pravda?
Nezaměňuji jednotlivé domy, mluvím o nich ve vzájemné souvislosti. Ve skutečnosti mají být plánovanou výstavbou zasaženy tři budovy, z nichž dvě jsou (či byly) chráněnými kulturními památkami (Jalta a bývalá tiskárna), třetí dům (č.47) mezi nimi není chráněn jednotlivě, ale v rámci Pražské památkové rezervace jako celku.
Je jasné, že kdyby se hned od začátku předložil celý plán, jeho schválení by nemohlo projít.

tiskarna_opletalova_ul.jpg Proto byla zvolena "jiná metoda". Dům v Opletalově ulici byl zevnitř vybourán, až z něj zbylo jenom torzo venkovní fasády. (Viz snímek: K. Bečková, březen 2008) V konečném důsledku byla ze žalostného zbytku budovy sejmuta památková ochrana (v roce 2008). První překážka padla! Později prý přišel investor s návrhem, že kulisu původního domu zachová...

Věc se pak "logicky posunula" k závaznému stanovisku pražského magistrátu z června 2010, jímž se povoluje zbourání domu č. 47. Ignorují se tím odborná doporučení NPÚ, jejichž znění bylo jednoznačné - bourat se nemá. Odbor památkové péče pražského magistrátu se zaštiťuje posudkem historika architektury, Zdeňka Lukeše, který soudí, že dům č.47 není zase až tak kvalitní. Ale i přesto platí, že hlavním, relevantním partnerem rozhodovacího procesu je pro magistrát NPÚ. Takto je totiž systém památkové péče nastaven.

Dále: Koncem roku 2010 vydala památková inspekce ministerstva kultury nález, že zmíněné závazné stanovisko pražského magistrátu je protizákonné. Tím byl jasně podpořen názor NPÚ. Ovšem, překrásná obezlička zastánců demolice zní, že zjištění památkové inspekce MK a stanoviska NPÚ nemají právní závaznost a proto se jimi nikdo nemusí řídit. To ani není třeba komentovat. Náš stát si snad zřídil ministerstvo kultury, inspekční orgány a památkový ústav jenom tak pro srandu?

Naděje na záchranu domu se objevila v březnu 2011, kdy ministerstvo kultury demolici zamítlo. Tím zvláštnější je brzký obrat ministerstva kultury o 180 stupňů, s verdiktem, že budovu lze zbourat.

 

Kdo je investorem zamýšlené nové stavby?
Na internetu najdete jako investora společnost "Václavské náměstí 19. a.s.". Jejím jediným akcionářem je Czech Property Holdings S.a.r.l., L-2449 Luxembourg, Boulevard Royal 47, Lucemburské velkovévodství. Zapsáno: 8.dubna 2009, reg. číslo B 142902. Akcie jsou na doručitele, v listinné podobě. (Anonymní majitel).

Co se má stavět?
Autorem projektu má být, podle iDNES, architekt Jan Pokorný, který je údajně vázaný smlouvou a nesmí sdělovat další informace. České noviny a další zdroje přinášejí následující vizualizaci:

proj_novy_dum_vetsi_foto_idnes.jpg

Skica je sama o sobě vcelku přijatelná a nasvědčuje tomu, že by v konečném důsleku mohlo jít o pěknou novou stavbu. Zejména pokud by skutečně byla dodržena výška nepřesahující okolní budovy. Obrázek však vzbuzuje dojem, že jde o "mírné zamlžování" představy o skutečné velikosti nové konstrukce, která má mít ve skutečnosti 9 nadzemních podlaží. Právě nepřiměřená výška, která má značně přerůst měřítko okolních budov, patří k neopomenutelným důvodům negativního stanoviska NPÚ. Předchozí návrhy archtekta Erika van Egeraata (k nalezení např. na facebookové stránce Klubu za starou Prahu) byly odvážnější, až vizionářské, ale opravdu vážně utíkaly z měřítka daného okolí.


Systémová chyba spočívá v nedostatečné veřejné informaci o skutečném vzhledu plánované nové stavby. Právě její podoba, účel a smysl by měly být primárně předmětem veřejné diskuse. V civilizovaných zemích se při podobných příležitostech (s ohledem na kulturní, historický a symbolický význam místa!) obvykle pořádají architektonické soutěže s mezinárodní účastí. Na druhou stranu nelze zastřít, že veřejná diskuse je v české kotlině mimořádně namáhavá, viz protesty proti Tančícímu domu, či Kaplického "Chobotnici". Tím spíše by se však měl rozhovor vést a měl by se mu dát náležitý prostor, jinak k jeho kultivaci nedojde.
Mozaiku odborných názorů, převážně z architektonické obce, na bourání původního domu a na novostavbu by mohl přiblížit následující odkaz. Zajímavé z pohledu projektování nové výstavby je například upozornění na výškovou regulaci staveb na Václavském náměstí (z 30. let), která zohledňuje přirozenou dominanci dvou bočních věží budovy Národního Muzea.

Nelze vynechat problematiku sousedícího objektu.
Mluví se o tom, že bourání a nová výstavba "nijak významně nezasáhne" do sousední, památkově chráněné budovy hotelu Jalta. Prý "s výjimkou jeho dvorního traktu". Zní to jako geniální eufemizmus. Po zkušenosti s tiskárnou v Opletalově ulici se veřejnost může dočkat dalších překvapení. Protože, jakmile je někde prolomena ochrana a jeden dům je zničen, stává se to argumentem pro pokračování vedle. Do jaké míry bude nakonec postižen památkově chráněný hotel Jalta? Co když se po zbourání rohového domu zázračně objeví statický posudek, který Jaltu zatratí? Nenastane takové to zvláštní "osudové zřetězení náhod, za které nikdo nemůže"? ("Štvanice" na chráněné památky?)

 

Vztah mezi právy soukromého majitele a veřejným zájmem. (Veřejný zájem není subjektivní veličina, kterou by si mohl každý vykládat jak se mu zlíbí, mluvím o veřejném zájmu, který je vyjádřen zákonnými normami).
Pokud si někdo pořizuje nemovitost v památkově chráněné rezervaci, či tam plánuje stavebně-investiční aktivity, musí počítat s omezeními. Nelze ani omylem mluvit o jeho "dobré víře", že to nějak dopadne a zrovna na něj se památkový zákon nebude vztahovat. Soukromá práva jsou vždy a všude omezena zákonným rámcem daného prostředí. Dělení práva na normy, které se nám hodí a na ty, které nám nevyhovují, je nebezpečné. Soukromý majitel baráku, pozemku, pole či lesa není nedotknutelná posvátná bytost, musí ctít zákony jako každý jiný. Koneckonců, zákony jsou i jeho ochranou.

 

 

Závěr: Koncem 19. a začátkem 20. století byl původní koňský trh zásadně proměněn koncepčními, obsahem i smyslem mimořádně kvalitními počiny. Zejména vybudováním Národního Muzea a pomníku svatého Václava. Hazard s takto definovaným prostorem není dobrý. Je rozdíl mezi "staromilstím", či "lpěním na skazenu" a ochranou základních, nenahraditelných prostor, které mají, kromě jiného, také hodnotu národního symbolu. Cesta Václavského náměstí zpátky ke "koňskému handlu" (v symbolickém smyslu) může být závratně rychlá.

 

 

Marek Trizuljak

Marek Trizuljak

Marek Trizuljak

Úvahy a postřehy o současné společnosti, vesele i vážně. Hledání nečekaných souvislostí. Povídání o kultuře. Fotografie. Zejména fotoblogy jsou k nalezení také na adrese: http://trizuljak.blog.idnes.cz/

Výtvarný umělec zabývající se spoustou dalších zbytečností. Přípravou domácích a mezinárodních uměleckých projektů, fotografováním, psaním. Ale hlavně katastroficky beznadějný sluníčkář. Diletantský, naivní Medvídek Pú, který do všeho kafrá a ničemu nerozumí. Jinými slovy: Říká šéf bandy gaunerů mladému hrdinovi: "Od začátku jste mi byl podezřelý. Vám cosi dobrého přímo kouká z očí!" (citát z dobrodružného filmu)

REPUTACE AUTORA:
10,20 (VIP)

Seznam rubrik